Pouť

Terra 23 nikdy nedostala jméno

Terra 23 nikdy nedostala jméno

Nad Erikovu postel se snášel stín. Obrovský mrak zakryl světélkující houf hvězd rozsetých po modročerném chladném nebi. Erik se zhluboka nadechl. Vzduch voněl ozónem a byl cítit vláhou. Bylo více než jasné, že mrak bude činný.

Erik se dlouho jen tak povaloval po posteli, nežli se spustil liják. Až teprve rytmický tlukot kapek na okenní tabuli ho ukolébal. Sen mu proletěl hlavou tak rychle, že ani nepostřehl svítání. Byl přemožený únavou, kterou si nastřádal v noci. V době, kdy už jiní spí.

Na pár hodin se obloha vyjasnila a ranní slunce zabodlo své paprsky do země. Proklouzly i do Erikovo postele, kde se na dlouhou dobu uhnízdily. Po hodiny hřály Erikovo záda, když, to už bylo odpoledne, se husté černé peřiny opět sešly nad městem. Chlad se stupňoval , až vzrostl tak, že zježil Maxovu srst od ocasu až po vousy. Hlasitě zakňučel a vyskočil na postel. Byla zahřátá od Erikova těla a ještě stále od slunce. Max vyhledal své obvyklé místo na tváři svého pána a začal jej olizovat malým drsným jazýčkem. Tím Erika vzbudil. Zvedl hlavu z vyleženého důlku na polštáři. Max se schoulil do klubíčka. Cítil se stísněně a byla mu zima, stejně jako Erikovi, když šlápl bosou nohou na studenou podlahu.

Záblesk se snesl z oblohy přímo do okna Erikovo domku. Hřmění následovalo pár vteřin poté. Erik vykoukl z okna. Nad pustou krajinou visely těžké bouřkové mraky. Hřmělo a další kapky deště dopadly na rozbahněnou zem, která i tak svou pevnou strukturou věznila zlatavé drny trav.

Vítr foukal směrem na západ a vháněl kapky deště velkou rychlostí na Erikův domek. Bičoval jeho holé bělavé zdi a dešťové kapky cestovaly po okně velkou rychlostí až do nitra bytu. Erik okno prudce zabouchl. Několik kapek se odlepilo od skla, ale prudký vítr však vrhl zpět stovky dalších.

Zima jím otřásla, jak se v jednom okamžiku zmocnila celého jeho těla od hlavy až ke kotníkům. To ho přimělo obléct si kalhoty a košili. Pak si sedl k šálku čaje na studenou plastikovou židli, sáhl do zásuvky pro sušenky a začal s vydatnou svačinou.

V čajovaru to cvaklo. Automatické dohřívání se vypnulo, protože nádobka byla prázdná. Erik odešel na toaletu. Když si potom v koupelně čistil zuby a pozoroval svůj odraz v zrcadle, vzpomínal. Před necelým čtvrtrokem by tu s ním stála Dita. Zastřihovala by si ofinu tak, aby jí spadávala na lícní kosti. V prostřed hlavy by se jí rýsovala bílá pěšinka, její hnědé vlasy byly tak lesklé, až se v nich odráželo světlo. Vypadaly jako průsvitná hmota, v níž je kdesi hluboko skryté zářící a horké jádro, které rozdává energii a sílu. Když se česala, energie, jež byla nevyčerpatelná, zářila na metry daleko jako paprsky slunce.

„Tak co dneska?“ ptávala se každé ráno.
„A co dneska?“ ptal se dnes Erik sám sebe a marně se snažil vsadit do odrazu za sebe Ditinu tvář. Místo za ním však bylo prázdné. Možná, až se otočím, bude sedět na okraji sprchového koutu a pilovat si nehty, snil Erik. Nebo bude hřebenem rozsévat svou nekonečnou energii. Nebo, až vejdu do pokoje, bude sedět na posteli obklopená desítkami knížek, v ruce bude svírat svou nejoblíbenější a její ústa budou kreslit nádhernou romanci básně, jíž bude číst.

V pokoji bylo prázdno a ticho. Erik přistoupil ke knihovně a očima vyhledal knihu se zlatými písmeny „KK“ na jejím hřbetě. Sedl si na postel a knihu v černém semišovém vázání otevřel. Jistá stránka byla označena přehnutým rohem. V jeho záhybu byl vylisovaný čtyřlístek.

Přečetl si báseň. Snad měla nějakou kouzelnou moc, neboť během jejího čtení vysvitlo slunce. Pozvedl oči a skrze sklo pozoroval sluneční zář. Viděl minulost.

Viděl sebe v parku. Seděl na lavičce a vedle něho Dita s úsměvem přivoněla k rudé růži. Potom nehtem uštípla její ostnatý stonek v půli, růži vsadila do vlasů a stáhla stužkou v culík.
„Nemusíš nic říkat, vím, co by´s teď asi chtěl říct, ale nemusíš to říkat. Někdy by to mohlo bolet. A možná i bude. Nicméně, tu růži to taky bolelo.“řekla medovým hlasem a spustila růžová víčka. Usmívala se. Na obou tvářích se jí udělaly důlky. Byl to nádherný úsměv. Byla šťastná, jakoby neexistovalo nic, vůbec nic, co by ji znepokojovalo. Když se na ni Erik díval, čas letěl tak rychle. Vydržel by se dívat celé dny a celé noci. Byl by to vydržel až do své smrti.
Zamrkal a oslněné oči mu zchladila slza smutku.

Vzpomínal, jak Dita stávala na vrcholku lávové skály a dívala se na nebe.
„Takhle vypadá moře.“ ukazovala přitom na oblohu. Byla modrá, bez mráčku. A z Erikovo pohledu měla Dita modř nebe přímo za zády. Větřík si pohrával s jejími vlasy a rozléval je jako hnědé zářící nitě po blankytném moři.

„Když je nebe moře, tak co jsou pak mraky a slunce?“ ptal se Erik, stíně si přitom rukou oči. Zamžoural na Ditu. Vypadala tak svobodně a věděla všechno, na co se Erik ptal. Znala odpovědi na všechny Erikovy otázky a znala odpověď i teď.

„Slunce je mořský vlk. A ten je král moře. A nebe. Protože je na nebi i na moři. A taky v loužích i ve skle oken. Je všude, kam dosáhnou jeho paprsky.“ Nesmála se. Její slova byla vážná. Co říkala, byla naprostá pravda.

Erik vyšplhal na skálu za ní a sedl si na tmavý povrch. Přisedla si k němu, rozevřela dlaň a ukázala mu ji.
„Zkusim si teď utrhnout kousek slunce,“promluvila tiše a ruku sevřela v pěst. Dala ji k oku a podívala se dovnitř. Chvíli tak počkala, nežli znovu promluvila.
„Tady jeho vláda končí. Tady nemá moc.“
Potom palcem levé ruky zastřela sluneční kotouč. Krom paprsků bylo slunce skryté celé.
„Dokud můžeš slunce chytit, máš ještě na vybranou.“
Pohlédl na ní. Konečně se znovu usmála. Dívala se Erikovi do očí. Ona sama v nich měla slunce. I zuby jí svítily, stejně jako vlasy. Měla pravdu, slunce je všude, kde je den. Řekl jí to, ale ona se opět zamračila.
„Co je krásný je zároveň nebezpečný. Nesmíš se nechat vším krásným unýst.“ To Erika zarazilo.
„Vidíš na dno?“ zeptala se najednou a zaklonila hlavu. Erik přivřel oči a zavrtěl hlavou.
“,to nejde.”
„Vidíš jen modrou hlubinu. Jak v básni,“ citovala kousek ze své básně , „ne, jsme-li oškliví či krásní.“ Políbila ho na rty. Zavřel či, ale obraz Ditiny tváře nezmizel.
Utíkala podél hráze. Bílé šaty za ní vlály jako závoj. Zastavila se uprostřed a sešla po betonových schůdcích až k vodě. Sedla si na bobek a nabrala ji do dlaní. Mezi prsty jí však protékala rychle zpět do nádrže. Zvedla prudce ruce a do vzduchu se rozlétla spousta kapek. Po pádu zpět na hladinu několikrát zakroužily a pak zmizely.
Větřík, který si jí pohrával s vlasy, čeřil vodu, a na Ditině tváři tancoval odraz slunečních paprsků, jež se lámaly o drobné vlnky. Dívala se do hlubiny. Erik přišel k ní a podíval se na její odraz. Byla jiná, a on jiný.
„Jsem trošku rozmazaná a ty jsi taky rozmazán.“ zarecitovala, koupajíc konečky prstů v chladivé lázni.
„Až jednou odejdu i já, chtěla bych odejít do hlubiny.“promluvila tiše. Erik se zamračil.
A mračil se i dnes. Trochu jinak, než předtím. Hodně toho od té doby ztratil a hodně mu teď chybělo. Ale dokud měl svůj život a přátele, měl toho ještě dost proto, aby žil.
Vstal, knihu odložil otevřenou na stůl a vyšel ven na verandu. Sedl si do vlhkého křesla.
…a pozoroval Ditu, jak stojí u zábradlí, opírá se o něj a zamyšleně rozlévá svůj blahodárný úsměv po světě. Čas znovu nezadržitelně plynul jako voda. Přišli přátelé a společně odjeli na místo, které ztvárňovalo svobodu. Byla to jeskyně v lávové skále několik kilometrů za městem. Rostla z roviny a písku. Byla obklopena jen suchou travou a jílovou půdou. Bylo to jediné místo, jediný cíl pohledu kohokoliv, kdo tu mohl být. Jeskyni ve skále jmenovali „BOŽÍ KAPSA“. Boží, jako svobodná. Nezávislá a jedinečná.
Vzpomínky se Erikovi promítly až do snu. Když se opět vzbudil, byla už zase tma. Chlad večera mu mravenčil na holých rukou a rozechvíval prsty. Pootevřel oči a snažil si zahřát ruce třením. Večer byl krásný, ale vše se zdálo tak nějak neklidné. Něco bylo v nepořádku.
Ozval se zvukový signál zevnitř domku. Erik se celý rozlámaný dopotácel ke dveřím. Vedle, na vnitřní stěně, byl instalovaný komunikátor, jako základní vybavení každého lidského obydlí. Poslepu stiskl tlačítko a promnul si oči. Když se obrazovka rozsvítila, objevila se tvář dívky s šedoplavými vlasy sepnutými sponou na týle. Kruhy pod očima svědčily o její nevyspalosti a zřejmě o něčem, co dosud nebylo vyřešené. Ten problém se týkal i Erika. Měl pocit, že právě o to půjde. Byl tak rozespalý, že slyšel jako ve snu, když mluvila. Opřel se rukou o rám dveří a snažil se naslouchat její hlas, který zněl tak unaveně a bázlivě. To pro ni nebylo typické.
„Ahoj Eriku, promiň, že otravuju, jenže…potřebuju…“ na moment se zakousla do rtu a Erik to postřehl, „…s tebou o něčem mluvit.“ Znovu si promnul rozespalé oči.
„Seš unavenej? Asi jsem tě probudila, že jo“ptala se trochu bázlivě. Zavrtěl hlavou.Ale i když prospal vlastně celý den, cítil se vyčerpaný.
„Tak dobře, sejdeme se u bio dvojky za čtvrt hodiny, jo?“ Erik se pokusil o úsměv. Kývl hlavou.
„To nic, usnul jsem na verandě. Měl jsem špatnou noc. Ale stejně se musim konečně probudit, nebo se z toho zcvoknu.“
Dívka se nepatrně usmála.
„Jdu ke skleníku. Počkám tam na tebe.“ řekl rozhodně. Dívka kývla. Pak vypnul příjem a dívka zmizela. Obrazovka s prasknutím statické elektřiny ztemněla. Erik vztáhl ruku do tmavého kouta pro bundu. Hbitě se do ní navlékl a dlouhými hubenými prsty si prohrábl zcuchané vlasy. Ještě než odešel, natáhl se pro sušenku.
Jakmile, chroupajíc sušenku, prošel okolo snímačů pohybu před vchodovými dveřmi, rozsvítila se světla na jeho skromné zahrádce. Byla vidět celá ve své ubohosti, až se Erik zastyděl. Chudost jeho zeleně byla vskutku zarážející. Když tu byla Dita, rostly tu všude růže i jiné květiny, ale teď tu byly jen seschlé pahýly a spleť dlouhých suchých trav.
Něco za ním prasklo. Rychle se otočil a spatřil Maxe. Cenil na něj ostré špičáky a nebezpečně svítil zelenýma očima.
„Čau,““ zašišlal s plnou pusou a zvedl svého vystrašeného kamaráda ze země.
„Snad ´si na mě nechtěl zaútočit, ty lumpe?“ ptal se s předstíranou vážností. Kocour nijak zvlášť nezareagoval. Prostě jen mňoukl a přivřel očka. Erik ho pohladil po srsti a on spokojeně zavrněl.
Na Erikovo ruce něco zasvědilo. Podíval se na dlaň zblízka a uviděl drobné zrzavé chloupky. Zvědavě zkusil za srst zatahat. Mezi prsty mu však zůstal chomáček chlupů.
„Maxi?“s očima zastřenýma nekalou předtuchou mu pohlédl do jeho zelených kukadel.
„Co je s tebou?“ šeptal zamračeně. Kocour sebou najednou trhl a vysmekl se z jeho sevření. Zmizel někde ve tmě s hlasitým kvičením.
Když Erik zamyšlený opustil teritorium svého obydlí, které bylo vlastně správně „kolonizační buňkou“, světla na zahrádce zhasla. Marně se rozpomínal, jak je Max vlastně starý. Nemohl to vědět. Našli ho spolu s Ditou v parku. Nebylo to kotě, byl to už dospělý kocour s nádherným oranžovým kožíškem. Dita často říkala, když Max spal schoulený ve svém pelíšku, že vypadá jako chlupatý pomeranč.
Šel prašnou silnicí a míjel lampy, z nichž svítila jen hrstka. Pozoroval můry tančící v kuželech světel. Cítil svobodu noci a nebe, noční moře, jež ho táhlo do všech stran.
Obrovský skleník s osvícenou cedulí s nápisem BIO-2, byl jedinou pýchou „sedmého města“. Měl jedno z nejdokonalejších zařízení a bylo stále obnovované a udržované. Biosféra-2 sloužila nejenom k pěstování flóry a fauny za těch nejlepších podmínek, v nejčistším prostředí a v nejideálnějších intervalech umělých dní a nocí, ale byl tu také například „relaxační park“. Se spoustou květin, trav a stromů.
Bylo ještě brzo, a jak si Erik všiml, Silvie měla ještě práci. Uvnitř skleníku bylo světlo skutečně nachlup podobné slunečním paprskům. Bylo vidět každičkého pracovníka, jak v stříbrném plášti až po kolena obskakuje stromky, keře a květiny, nebo ukládá data a příkazy do centrálního počítače, který řídil chod skleníku ve dne v noci. Viděl Silvii. Ona jediná se tvářila tak nějak utrápeně. Svírala v rukou nějaké spisy a schémata a kontrolovala je s nákresy na monitoru.
Erik se rozhodl počkat na ni na kamenné lavičce pod nedalekým dubem. Další chloubou sedmého města. Odtud měl Erik na skleník a jeho vchod dobrý výhled. Usedl a opřel hlavu o kmen. Byl suchý a mrtvý. Pozoroval hvězdy skrz holé větve a připadaly mu jako obrovské nohy nějakého pavouka, který ho svíral v pasti. Byla to nepříjemná a stísňující představa, proto zavřel oči. Byl neklidný, tím spíš, když ho žulová deska studila do stehen. To nebylo jako sedět na verandě v teplém křesle.
Jednou takhle seděl a čekal na Ditu. Byla navštívit svou tetu v „šestém městě“, u níž bydlela, nežli se nastěhovala k Erikovi. Věděl, že je zodpovědná a že o ni nemusí mít strach, a tak doufal a věřil, že se rozhodla zůstat u své tety přes noc, když se tak dlouho nevracela.
Ráno se sešel s přáteli a vyptával se, jestli ji někdo neviděl. Později se dozvěděl, že její tělo někdo našel na schodech u domu její tety.nebyla doma a Dita na ni čekala, až se vrátí. A mezitím prostě umřela. Umřela.
Ten den se Erik vracel domů sám. Usedl na postel a čekal. Jako by doufal, že se Dita vrátí. Seděl nehnutě několik minut a potom se svět nějak rozmazal a Erik padl tváří do neustlaných peřin. Jeho tichý pláč přivolal Maxe. Zvědavě na něj hleděl a jakoby se ptal:“Kde je Dita? Kdy se vrátí? Proč seš tu sám?“
Erik otevřel oči plné slz. Otřel si je a zkontroloval vchod skleníku. Stálo tam několik postav. Erik napočítal čtyři. Jedna z nich byla Silvie. Vysoká a hubená, s vlasy, jejichž konečky ji sahaly až po pás. Ostatní tři, podle jeho správného předpokladu, byli Artur, jeho mladší bratr Felix a jejich přítel Oskar. Byli to Erikovi přátelé. Kdysi k nim patřili i Alice, Andrea a Daniel. I Dita. Dita ale byla úplně jiná,  než všichni ostatní. Byla jako z jiné planety. Někdo, koho seslala jiná nadpřirozená síla.
Alice umřela jako první. Andrea a Daniel zemřeli o pár týdnů později. Bylo jim teprve sedmnáct let.
Erik zaostřil ke skleníku. Jeho přátelé se chovaly podivně, jak ostatně předem předpokládal. Byl ve tmě a tak si ho nevšimli. Přistoupil blíž, aby slyšel slova hádky.
„Neměla´s to dělat,“ skoro na ni křičel rozzlobený Artur. Byl z nich nejstarší a nejchladnější, proto toho využíval ve svém postavení.
„Erik potřebuje naší pomoc!“ řekla Silvie.
„To neni pravda. Ten nepotřebuje už ničí pomoc. A já už se o tom nehodlám znovu přesvědčovat!“
Erikovi se při těch slovech vybavila vzpomínka na předminulou noc. Už o tom nepřemýšlel. Doufal, že na to Artur zapomene a nechá to plavat.
Tu noc spolu seděli na lavičce u „dřevěného kaktusu“ a Silvie se začala vyptávat na hvězdy a nebe. Erik jí řekl, že Dita tvrdila o nebi, že je moře. A že mu slunce ve dne vládne. Tak, jak mu to vyprávěla.
„A co v noci?“ ptala se ho zvědavě Silvie. Měla Ditu a její názory ráda a líbilo se jí, když Erik mluvil stejně jako ona.
„V noci nemá moc. Dita mi vyprávěla o Luně…“
„Luna? Ten stříbrnej disk z básniček a pohádek?“ přesvědčila se Silvie. Erik přikývl.
„Proč se o ní pořád bavíte? Proč jí nenecháte na pokoji?! Vždyť je po smrti!“ okřikl je najednou Artur. V jeho hlase byla zlost, jíž se ostatní obávali.
„Proč na ní furt myslíš? Už s tim přestaň! Ta holka je přeci mrtvá, nebo ne?!“
Všichni věděli, o co Arturovi šlo. Především o dodržení nepsaného pravidla, že truchlit nad zemřelými je nesmysl. Potom už byl Erik zticha. Hádala se jenom Silvie s Arturem. Její slova byla beztak zbytečná.
Erik nevnímal, co Artur říkal, protože nevěřil tomu, že by právě on měl pravdu. Erik byl pevně přesvědčený, že nevážit si mrtvých je nespravedlivé vůči sobě samým. Prostě se sebral a bez pozdravu odešel domů. Tu noc si moc přál aby s ním Dita byla. Svíral by její tvář v dlaních a líbal by ji na měkké sametové rty. Snil o ní krásný sen, nežli ho probudil jeho kocour Max.
Artur byl, dle tvrzení ostatních, příliš tvrdý a zásadový. Když se s tím nemohl smířit Erik, nemohl ani on přestat být naštvaný.
Felix zahlédl Erika jako první. Chvíli ho pozoroval, než ho poznal. Byl krátkozraký a tma jeho zraku moc neprospívala.
„Čau, co tady všichni děláte?“ zeptal se, jako by jejich hádku přeslechl. Všichni strnuli. Artur se podíval na Erika a pak zpět na Silvii.
„Ty´s ho volala taky?! Proč, prosím tě?“ ptal se jí ještě rozzuřený předešlým sporem. Neodpověděla mu, jen pokrčila rameny a sklopila oči.
„Arture,“ zavolal Erik a přistoupil blíž. „Ty mi radíš, abych si nezkracoval život nějakym truchlením a smutkem. Ale co děláš ty! Nadáváš a rozčiluješ se. Co myslíš, že to je správný?“ Cítil souhlas ostatních. Měl pravdu. Chvíli bylo naprosté ticho, než Artur zašeptal, že to nemá cenu, a odkráčel ke svému sporťáku, jenž byl zaparkovaný u ostatních vozů nedaleko skleníku. Oskar a Felix ho následovali okamžitě. Erik se Silvií zůstali stát.
„Dělám to kvůli nám všem.“ promluvila Silvie smutně a hlas se jí zachvěl.
Zaslechli hvízdnutí. Felix je svým typickým způsobem pobízel, aby už šli. Erik chytil Silvii kolem ramen a odvedl ji k vozu. Pár metrů vedle autobusové zastávky u bio-dvojky stál Arturův sporťák s červeným, pískem ošlehaným lakem, pod jehož kapotou se téměř neslyšně rozběhl elektromotor. Usadili se na měkkých sedadlech. Artur za volant po boku se svým bratrem, a na zadní sedadlo Erik se Silvií a Oskarem. Vůz se s nesmírnou ladností rozjel.
Během cesty se Felix snažil mluvit s Arturem, ačkoli ten na jeho slova reagoval jen letmo. Občas promluvila i Silvie. Jen tak útržkovitě, ke všem najednou. Nikdo jí neodpovídal. Ani Artur, když se ho ptala, kam má teď vlastně namířeno.
Vůz jel tiše. Bylo slyšet jen bušení štěrkopísku o podvozek a vítr, jak jim šelestil okolo uší. Bylo docela teplo a vzduch byl čistý. Artur zastavil u Městského úřadu. Byl to patrový dům se zrcadlovými okny, plochou střechou s obrovským kolektorem a s velkými křídlovými dveřmi.Okna byla omyta deštěm z minulého dne. O kus dál byla zastávka. Autobus tam stavěl třikrát za den a objížděl všech sedm měst. Nalevo od úřadu se rozprostíral jednoduchý parčík s několika lavičkami a nažloutlým trávníkem.
Lampy svítily bezmála všechny. Artur jel pomalu podél nich až k uličce mezi domy, kde osvětlení sláblo. Tam zastavil. Artur jako první vystoupil a totéž předpokládal, že udělají i ostatní. Jenomže ti, spoutáni náznakem vzájemného oddálení, ani nedutali.
„Tak vystoupíte, nebo co?“vycedil skrze zuby.
„Chceš jít do automatu?“zeptal se ho opatrně jeho bratr Felix a ptal se tak vlastně i za ostatní. Artur sklonil hlavu, aby jim nemusel hledět do očí. Takovýhle pohled v něm totiž provokoval vztek.
„Když jsem zastavil u automatu, tak asi chci na jídlo, ne?““promluvil, držíc se zuby nehty, aby znovu na někoho nevyjel.
Slovo jídlo v každém ve voze evokovalo příjemnou představu plného žaludku a tak bez jakýchkoli dalších námitek vystoupili z vozu a zamířili rovnou ke vchodu. Automat byl menší tmavý domek se slabě světélkujícím nápisem „Jídelní automat““ nad dveřmi. S Arturem v čele se všichni přemístili do útulné místnůstky se žlutým osvětlením, kde bylo pravidelně seřazeno několik čtvercových stolků. Obsadili dva z nich. Nebyli tu sami a tak si sedli co nejblíže k sobě, aby případná větší vzdálenost nenutila Oskara s Felixem zbytečně zvyšovat hlas. Artur s Oskarem se ujali role číšníka a na přání ostatních přinesli z automatu několik tyčinek, pudink a šťávu. Felix si ještě poručil kandované ovoce, jak to bývalo jeho zvykem. S přáním dobré chuti, jež vyřkla Silvie, aniž ji někdo odpověděl, se pustili do večeře. Erik se plastikovou lžičkou šťoural v čokoládovém pudinku, jakoby v něm hledal něco jako útěchu. Ve společnosti svých přátel si teď připadal jako nějaký vyvrhel. Jako někdo, kdo záměrně ničí to, co si během té spousty let mezi sebou vypěstovali. Báječný přátelský vztah bez hranic. Artur, i když seděl přímo vedle něho, se držel raději i slovně opodál. Jediný, kdo byl v tuhle chvíli ochotný s ním komunikovat, byla jen Silvie. Žvýkala svou výživnou tyčinku a rozhlížela se po místnosti. Potom svým pohledem přistála u Erikových rukou.
„Co je, nechutná ti?““zajímala se při pohledu na lžičku bádající v jeho načatém pudinku. Erik zvedl oči od jídla, přičemž pokrčil rameny na znamení svého momentálního nejasného postoje ke sladké potravině.
„Chceš?“nabídla mu svou tyčinku. Odmítl.
„Táta mě dneska ve skladu nepotřebuje.“informoval Artura Oskar, „Takže by jsme možná mohli ject třeba na Boží kapsu.“navrhl mu. Artur přikývl.
„Nemam nic proti. Snad brácha?“ Podíval se na svého bratra Felixe, který se nenasytně ládoval sušeným ananasem. „Mě to neva…“přitakal s plnou pusou.
“Tak dobrý, pojedeme.”pronesl Artur. Oskar se podíval na Erika se Silvií. “A co ty dva?”
“Cože?”otázal se Erik.
„Pojedem na Boží kapsu? Dneska? Všem se to hodí, co vy?“ Erik pozvedl obočí, jako že neví a že je mu to vlastně jedno. Silvie čekala na Erikovu odpověď, ale jelikož se žádné určité nedočkala, zachovala se stejně. Artur jen zavrtěl hlavou.
„Určitější odpověď jsem stejně nečekal.“
„Arture!“okřikla ho Silvie se zlostným výrazem v očích.
„Có?“osočil se přinejmenším stejně hrubě, jako ona. Dál se s ním nebavila. Jen v duchu mávla rukou nad beznadějností rozhovoru a vrátila se zpět ke své tyčince. Erik ji spod řas se skloněnou hlavou pozoroval. Když se situace trochu uklidnila, zasyčel na ni.
“Taky už ho máš po krk, co?”zašeptal. Oba se tiše zasmáli. Artur na ně mrkl. Byl zamračený, ale neměl chuť se tím teď zabývat. Odklopil víčko u svého kelímku se šťávou a napil se. Sotva polkl poslední kapku, vstal od stolu.
„´Dem?“zeptal se Oskar.
„Jo, ať tam jsme ještě dneska.“
Felix si strčil sáček s ovocem do kapsy u bundy, Silvie posbírala ze stolu zbytek tyčinek a Erik vyhodil nedojedený pudink do odpadků u východu. Vyšli ven, jako by se navzájem neznaly. Alespoň Silvie s Erikem se Artura a jeho kompliců pokoušeli stranit.
Artur si sedl za volant, šlápl na pedál, otočil vůz snad na místě o 360 stupňů a rozjel se na sever. Za pár chvil vyjeli z města na rozpraskanou půdu. Tam byla téměř naprostá tma. Artur rozsvítil světlomety. Několik minut potom jeli tiše pustou rovinou na povrchu pokrytou tisíci póry, prachem, pískem a zlatými drny trav, nežli se na obzoru vynořilo mohutné několikametrové tmavé monstrum. Skálu z vyvřelé lávy, s průduchem přímo do svého nitra, nazývali Boží kapsa.
Artur zaparkoval vůz na prašném plácku vedle ostrůvku keřů a trav. Doufal, že už se nebude muset potýkat s nesmyslnými narážkami a argumenty, jako tomu bylo, než odešli z automatu, ale zmýlil se. Erik totiž z vozu nevystoupil. A to byl další důvod ke vztekání.
„Co se zase děje?“pronesl se zaťatými zuby a s očima v sloup. Erik otevřel dveře, ale stále seděl, jako by na něco čekal a jako by Artura ani neslyšel. Prohlížel si své prsty na opěradle předního sedadla, rozhlížel se po hvězdném nebi, jen aby se nemusel podívat Arturovi do očí. Nevěděl, co ho nutí ho stále provokovat ke vzteku, zkrátka to tak dělal. Možná se mstil za jeho urážející slova o něm a o Ditě. Po nějaké době Artur své snažení vzdal. Otočil se a vyšplhal po travnatém srázu na plochu s vchodem do jeskyně. Nahoře se ještě jednou ohlédl. Spatřil Erika, jak vystupuje z auta a mizí ve tmě na opačné straně.
„Počkej Eriku.““ Silvie se za ním rozeběhla.
„Kam ´deš?“zaslechl ještě Artur, než se naposled otočil.
Oskar s Felixem hodili nahoru nějaké deky a batoh s jídlem, které s sebou vozili v autě pro všechny případy, a pak vylezli za ním. Oskar se ještě kontrolně ohlédl do tmy.
„Nech je.“okřikl ho Artur, když lezl s baterkou do jeskyně. Měla úzký vchod, ale uvnitř byla prostorná. Bylo tu dost místa pro spaní. A stále přibývalo, neboť se počet noclehářů snižoval.
„Proč už mu nedáš pokoj?““ptala se Silvie Erika, který, zahalen temnotou noci, stál a se stéblem mezi rty sledoval třpytící se nebe. Silvie ho došla a chytla ho za ruku, jež měl zaháknutou za opaskem kalhot.
„To se nikdy nepřestanete hádat? ´Dyť už se pomalu chováš jako on.“ Erik vyplivl stéblo trávy a vyndal z kapsy zápalnou světlici. Byl to malý bílý váleček veliký jako dlaň. Odlomil z ní zelenou pojistku a hodil na zem. V mžiku vzplála ledovým ohněm a zářila tak silně, že nebýt poskakujících stínů na jejich tvářích a temného nebe a okolí, viděli Erik se Silvií tak jasně, jako by byl den.
„Tak a mužem si udělat soukromou jízdu.“pronesl Erik s předstíraným úsměvem a posadil se na bobek.
„Nastydneš.“ upozornila ho káravě Silvie.
„No a…?“ odvětil Erik nehybně sledujíc bíle světélkující „vločku“ ladně plující po nebeském černém moři.
„Eriku…“okřikla ho.
„No?“ vyprskl stejně prudce, jako to dělával Artur. Silvie, ačkoli se úporně snažila, nedokázala odolat emotivnímu zlomu jejího vědomí.
„Víš co,“ pronesla po chvíli s hraným klidem a s očima jasně poznamenanýma rozčilením, „Já se ti na takovýhle chování můžu vykašlat.“ Erik se otočil, neboť si uvědomil své chyby, kterých se právě dopustil. Silvie odcházela a on skončil zase jako tvrdohlavý hlupák. Odešla, zmizela z kopule kmitajícího světla do spárů černočerné tmy. Erik zůstal sám.

Ráno se Silvie probudila na zadním sedadle ve voze s přeleženou rukou. Necítila nic, kromě brnění a svíravé bolesti v zápěstí. Nemohla s ním ani hnout a tak si začala ruku masírovat a třást s ní, aby ji přivedla k sobě. Než se jí to podařilo, všimla si Erika. Seděl na zemi a malým klacíkem si čmáral do písku. Vystoupila z auta a posadila se vedle něho.
„Dobrý ráno,“promluvil Erik klidně. Podíval se na ni a všiml si opuchlých očí. „jak ses vyspala?“
Silvie pokrčila rameny a znovu si promačkala odumřelou paži.
„´Sem zlámaná. Včera ´si mě tak naštval, že jsem zůstala radši venku.“
„Co je KK?“ zeptala se Silvie a hrála si se špičkou boty. Dívala se na zem, kde byla ta dvě písmena vyryta v hlíně. Bradu opřela o koleno a čekala na odpověď.
„Básník. Napsal tu básničku, která se líbila Ditě.“
„Ty čteš básničky?“zeptala se ho s úžasem, přičemž doufala, že tón jeho hlasu nebude již tak temný a krutý, jako minulou noc.
„Dita je četla. Mám doma všechny její knížky. Milovala básničky a hlavně ty od toho KK.“
„KK? Co to asi bylo za člověka?“ptala se nahlas Silvie a předstírala, že přemýšlí. Erik sám neznal jeho jméno, a tak řekl, že je to jedno. Pak mlčel. Silvie opustila od hry s botou a počala si už citlivou rukou čechrat své dlouhé kadeře.
„V těch básničkách se lidi maj rádi stejně, jako jsem měl rád Ditu. Dneska se to ale takhle nesmí. Dita říkala, že co je krásný, je i nebezpečný. ”řekl Erik.
“Já vim. A všichni jsme to věděli. Proto je taky na tebe Artur tak naštvanej.“ Složila se na jeho rameno a zavřela oči.
„Pamatuju si nějaký verše. Třeba: Viděla´s moře? Toho kohouta, co hřeben o skálu si otlouká, jak by mu kapka zaskočila. A možná, je to slza jen…“ Ztišil se a nepatrně se pohupoval. Silvie se nechala kolébat a přemýšlela o slovech, které vyprávěl.
„A ty ´si viděl moře?“zeptala se pak nečekaně.
„Jo. Dita mi řekla, jak vypadá.“
„Fakt?“ Silvie se napřímila. Oči se jí rozzářily vzrušením. Erik kývl a pohlédl vzhůru.
„Řikala, že nebe je moře. Všichni ho můžou vidět každej den a stejně si ho nikdo nebude vážit.“
„Já jo,“oznámila mu s přesvědčením. Znovu pohlédla k nebi. „vážně takhle vypadá moře?“ Erik neodpověděl.
„Nikdy si opravdový moře neviděl, tak jak si můžeš bejt tak jistej, že vypadá právě takhle?“
„Dita to věděla.“
„Dita viděla moře?“nevěřila Silvie.
„Asi jo. Jinak by to přece neřekla.“
Silvie si najednou uvědomila krásnou nevinnost rozhovoru, který spolu vedli. Připadala si najednou strašně šťastná. Musela se smát.


„Tak to je skvělý. Že je nebe moře a moře je nebe. To je tak krásný!“křičela. Její pocity se opět zvrátily. Vyskočila na nohy a točíc se v kruzích pozorovala oblohu nad sebou. Křičela a smála se, až jí přeskakoval hlas. Až se i Erik musel začít smát. Řechtali se tak hlasitě, že přinutili i Artura vylézt ze svého pelechu. Vykoukl zpoza lávové stěny asi tři metry nad nimi. Nechápavě se pousmál a seskočil dolů za nimi.
„Čemu se tak šklebíte, vy šílenci?“ Artura už opustil všechen vztek s  Silvie ho svým smíchem taky nakazila.
„Tak… tak řekne… ha… mi tu… hahaha… někdo, co je tady k smíchu?“ ptal se rozesmátý Artur.
„Že je nebe moře!“ječela Silvie s rukama vztyčenýma k obloze.
„Tohle, Arture, hahaha…, to je moře. Chápeš? Takhle vypadá moře. Vidíme ho každej, Arture, ha…, přímo nad náma.“
Silvie najednou zjistila, že i když už se netočí, nebe je stále v krouživém pohybu. Motalo se okolo její hlavy a bralo jí sílu. Nemohla se nadechnout a propadla krátkému šoku. Svalila se na zem. Nebe se zastavilo. Artur s Erikem zmlkli a oba se vyděšeně rozeběhli k jejímu tělu. Ležela na zemi, vlasy plné písku a řechtala se dál.
„Haha…, zatočila se mi hlava…“
Artur se uchechtl a Erik si zhluboka oddychl. Teď se, ač ještě trochu poznamenán zděšením, zase smál.
Z jeskyně se vyhrabali další spáči. Oba dva nechápali, proč je Silvie na zemi a proč se tak směje. A proč pořád říká, že nebe je moře.
Odpoledne, to se už Silvie uklidnila a dokonce se ujala role hospodyňky, mezitím, co Artur a Felix vyslýchali Erika, proč že to dnes ráno tak Silvie šílela, se Oskar snažil naladit přijímač ve svém autě. Všichni byli nahoře u Kapsy, a tak jen on slyšel následující zprávu z první ruky.
„Severní vítr přinese na jihovýchod a jih mírně škodlivý prach s obsahem zdraví škodlivých oxidů uhličitých. Doporučujeme zůstat přes den a noc v uzavřených prostorách a až do rána nevětrat, než se prach rozptýlí natolik, že bude neškodný…“
„Jak si myslíš, že se před tím schováme? Tady v jeskyni?!“promlouval k rádiu a v hlavě se mu nevědomky začal rodit nápad.
Silvie se snažila otevřít konzervu.
„Co blbneš?“ okřikl ji pobavený Oskar.
„Neni to lehký,“utrousila poníženě Silvie. Na rendlíku bublal guláš, který by se každou chvílí pomalu ale jistě začal vypařovat, kdyby Silvii neupozornil.
„Nemůžu stíhat všechno. Nemám deset rukou,“ promluvila uraženě.
„Stačily by dvě.“ Felixe očividně pobavila vtipná poznámka.
„Haha. Vtipný,“odsekla Silvie a vzápětí zasyčela bolestí, protože se spálila o žhavý rendlík. To intenzitu Felixova smíchu ještě zvýšilo.        !!!
„Hej, lidi, mám skvělej nápad!“ Všichni, kromě uražené, se otočili.
„Cože?“ ptal se Artur. Oskar nabral notnou dávku kyslíku a opakoval, že má dobrej nápad.
„Jakej?“ zeptal se Erik a otočil se tak, aby na něj viděl. Oskarovi doslova zářily oči. Přisedl si k přátelům a spustil. Podrobně opakoval hlášení ve zprávách, které chytil na autorádiu.
„Ale my větráme ve dne v noci! Jsme přece v jeskyni!“ vrtěl hlavou Artur. „Co je na tom skvělýho?“
„No právě.“ Přisedl si blíž. „Myslel jsem, že bych věděl, kam se schovat, porušit přitom zákon, tím se pobavit a ještě si zachránit plíce.“
„O čem mluvíš?“ podivil se Erik.
„O biosféře dvě.“
Ticho. Jen Silvie se pohnula, a to tak, že zabodla své oči výhružně do Oskara.
„V biodvojce je přeci spoustu čistýho vzduchu. Budem tam v bezpečí a ještě budeme mít spoustu čerstvýho kyslíku.“ Pozvedl šibalsky obočí.
Silvie ho chtěla upozornit na eventuální rizika, ale to už slyšela jásavý souhlas jeho spřízněné duše Felixe, a tak raději mlčela. Erik se od hlasování raději distancoval a tak finální rozhodnutí záviselo na Arturovi. Ten, jak se zdálo neměl nic proti. Krom toho, že upozornil ostatní na nedostatek energie v baterii svého vozu.
„To nevadí, pudem po svejch,“navrhl Oskar a ostatním nezbylo nic jiného, než se s tímhle řešením smířit.
Erik si vzal z auta ještě několik světlic, jimiž si svítili na cestu a tím působili dojmem pochodujících světelných kupolí. Cesta trvala dlouho. Šli skoro dvě hodiny a z dlouhé chvíle rozebírali plán na další den. Oskar cítil vítr od západu a Felix prý dokonce postřehl podivnou pachuť a zápach.
„Už je to tady,“ promluvil, jako by věštil jistou smrt.
„Máš tu kartu?“ ptal se Felix Silvie.
“Mám, a mimo to mám i strach .”
„Neboj, nikdo nás nechytí,“uklidňoval ji Oskar.
“A co když přece?“
„Blbost,“křikl Felix a šibalsky se usmál. „Když víš, co máš dělat, tak je to v pohodě.“
„Snad jo.“ Silvie si zhluboka oddychla. Třásla se strachy i zimou. Erik jí půjčil bundu a pro změnu teď mrznul on.
Už byli u „dřevěnému kaktusu, což byla napodobenina obrovského kaktusu vytesaného z kmene dávno zašlého stromu, který tu kdysi někdo vysadil. Část výpravy se zřítila na kruhovou lavičku tak surově, až se kaktus zachvěl.
„Musíme dál.Už toho máme plný plíce,“upozornil je Felix. Artur taky zůstal na nohou a těžce si odkašlal.
„Jo. Měli jsme obětovat baterii. Takhle se tu všichni udu… udusíme,“mluvil, lapajíc po dechu.
Za další čtvrthodinku se skupinka konečně dostala k tolik očekávanému cíli jejich cesty. Na okraji města se hrdě tyčila prosklená budova s nasimulovaným dnem. BIO-2.
Oskar se Silvií se s pomocí kódové karty pokoušeli dostat do hlavních dveří.
„Kolik je hodin?“zeptal se někdo.
„Půl,“ozvalo se z druhé strany.
„Půl na co?“ ptal se znovu Erik.
„Půl devátý,“odpověděl Artur. Felix se zatřásl zimou. Mnul si nervózně ruce a odkašlával škodlivé oxidy uhlíku.
“To je ozónek.“
“Jo. Jako v komíně pod filtrem,“pronesl Artur vážně a opřel se o kamenný patník. Erik si sedl na řetěz, jež byl mezi patníky zavěšený a několikrát se zhoupl.
“Mám hlad,“oznámil všem Felix a dýchl si na studené ruce.
“Sněz si pravou ruku, stejně ´si levák,“provokoval ho Artur. “Na všecko.“
“Cože?“ odporoval Felix,“To řikáš zrovna ty?“
“Jo. Proč nejdeš a nepomůžeš jim s těma dveřma?“
“Jasně,“vmísil se do bratrského rozhovoru Erik, “Ukaž dovednost svý pravý ruky,“usmál se a Artur ho podpořil. Felix už neříkal nic. Prostě se sebral a odkráčel ke skleníku.
Erik pozoroval jeho jistou chůzi a ptal se Artura, hledícího týž směrem, zda věří v úspěch jejich pokusu.
“Nevěřím, ale doufám. Je to tu docela hustý.”
“Jo.“ Erik přikývl. Vítr foukal slabě, ale oba se shodli v tom, že sem přinesl víc, než asi původně měl. Erik měl pocit, že se mu ve vlasech tvoří nová životní forma. Že se mu lepí k čelu a smrdí sírou. Že mu po obličeji stékají saze a slepují mu jeho víčka.
“Co je?“ ptal se ho Artur, když si všiml, jak podivně Erik civí do prázdna.
“Eriku! Hej!“Zamával mu rukou před očima.
“Co? Aha. Nic. Jen ´sem si představoval, co by to s náma asi udělalo.“
Od skleníku se ozvalo radostné hvízdnutí.
“Pojďte! Máme to!“ ječel Felix a mnul si ruce. Nejen zimou, ale i radostí, že zvítězili nad zdánlivě nezdolatelnými dveřmi. Obě křídla se odsunuly do stran s tichým bzučením. Uvnitř je přivítal umělý den.
“Prosím,“pobídla Silvie své přátele gestem ruky. Ti vstoupili do náručí dokonalé přírody s až nadpřirozenou krásou květů, vůní a zpěvu živých ptáků. Silvie za nimi nechala zaklapnout vchodové dveře a následovala je do centra relaxačního parku. Tam se výprava poskládala na lavičky a na zelenou trávu. Tady byl cíl jejich tajné záchranné mise.
“Kolik je?” ptal se znovu Erik.
“Čtvrt.“ ozvalo se.
“Na…”
“Jedenáctý,“doplnil rychle a tak trochu nesprávně, Artur, než ho na neúplnost odpovědi stačil Erik sám upozornit.
Seděli v kruhu na trávníku. Vzduch, jež jim v umělém vánku čechral vlasy, byl vskutku senzační. Čerstvý kyslík prýštil přímo z přírodní zeleně. Ať žije fotosyntéza! Ať žije kyslík!
“Je tu jak za bílýho dne, co?“ pyšnila se Silvie.
“To jo,“ odpověděl kdosi, “Hlavně je tu klid a ticho.”
Byl to Felix. Ležel pod malým smrčkem a žužlal dlouhé stéblo trávy. Dal si ruce za hlavu a relaxoval dál. Ostatní na něj krátce pohlédli. Artur zavtěl hlavou a vstal. Zhluboka se nadechl. Netušil však, že tím vyvolá prudký záchvat kašle a tak si následně slušně naprskal do ruky. Když kašel ustal, otřel si dlaň do nohavice.
“Kam ´deš?“ zeptala se ho Silvie. Artur směřoval kamsi dozadu, kde rostly už dospělé duby a lípy.
“Na procházku.“
Ve skleníku se toho moc dělat nemohlo. Náplní hlavního programu bylo skutečně jen relaxovat a větrat si své vnitřnosti životodárným kyslíkem. Artur se skoro hodinu toulal po biosféře, v pořadí již druhé, Silvie s Erikem se pokoušeli chytit vrabčáka, který sem, neznámo jak zabloudil z chovného boxu a Oskar s Felixem dřímali pod smrčkem. Felix měl větší výdrž, proto se jako první probral Oskar a ptal se po jídle. Silvie mu ukázala, kudy se dostane na nejlepší okraj ovocné aleje a zeleninových záhonů, ať se prý podívá, jestli není tam něco k snědku. S nadějí tedy odešel hledat potravu.
“Necháme toho,“navrhl Erik a sedl si na lavičku. Silvie souhlasila a přisedla si k němu. Neposedný ptáček zvítězil svou neúnavnou vytrvalostí.
Jejich rozhovor si po chvíli sám vyhledal pevné téma. Boží kapsa.
“Říkal nám o ní Daniel. Jezdil tam se svym tátou tábořit, když byl ještě malej,“ prosazovala si své Silvie.
“Já myslel, že jí našel Artur, ne?“ domníval se Erik.
“Ne ne ne. Byl to Daniel. Jasně. Jednou zazvonil u mých dveří a celej šťastnej říká: Vím co o prázdninách! A vyklopil mi všechno o Boží kapse. Určitě. Byl to Daniel. Pamatuju si to.“
Erik jen pokrčil rameny. Bylo mu to vlastně jedno. Ať už tu jeskyni našel kdokoli, nepatřila mu. To, že někoho náhodou napadlo prohledat lávovou skálu a našel v ní průduch jako jeskyně, ještě neznamenalo, že je jejím majitelem.
Během další hodiny se Oskar stačil dosyta najíst a napít, a teď už jen klidně oddychoval ve stínu smrčku. Felix už měl toho odpočívání dost a spolu s Arturem, kterého už beztak bolely nohy, podrobně prozkoumával mapu celého areálu BIO-2. Byl skutečně obrovský. Měl několik hlavních skleníků, dva další parky, ovocný sad, záhony se zeleninou a dokonce i šlechtitelský skleník.

“Kolik je?“
“Budou dvě ráno. Měl by ´sis pořídit svoje hodinky,“doporučoval Erikovi Artur.
Erik si promnul ospalé oči a zívl. Svlékl si bundu. Složil na lavičku a strčil si ji pod hlavu. Když ho začala lavička tlačit do boku, vystřídal ji za pohodlnější travnatý koberec. Takhle strávil několik dalších chvil. Dobu, po kterou ostatní rozmlouvali o hloupostech a zkoumaly taje biodvojky. V jednu chvíli se posadil a byl v parku úplně sám. Sám, až na jediného člověka. V rohu lavičky se choulila bez hnutí Silvie. Rukou si podpírala čelo a oči měla zavřené. Spala. Muselo to být nepohodlné. Přisedl si tedy k ní a opřel si ji o rameno. Trochu se uvelebila a spala dál. Pohladil ji po zádech a odendal pramínky vlasů z její tváře.Měla je sytě hnědé a rty se jí leskly svou plností. Dotkla se Erikovy ruky a on se zachvěl. Zvedla hlavu a usmála se. Nádherným, šťastným úsměvem. Pohlédl jí do dlaní. Svírala v nich svou růži s utnutým stonkem. Byla už suchá, ale neztratila nic ze své krásy.
“Můžu ti klidně utrhnout novou.“
“Ne, tahle není mrtvá, je jen unavená. Potřebuje vodu. Má žízeň.“
Počala plakat. Plakala dlouho a přesto se usmívala. Měla již hrst plnou slz. Růže najednou okřála. Rozevřela okvětní lístky a rostla. Byla už veliká, jako dřív. A rostla dál.
“Vidíš, že není mrtvá?“
Růže už byla tak veliká, že zastínila slunce. Byla najednou zima a nějaké hlasy začaly panikařit.
“Eriku! Probuďte ho někdo!“ zaslechl. Otevřel oči. Shledal, že leží na zemi a že lavička je prázdná. Nějaký nepříjemný hluk se mu zavrtával do mozku.
“Vstávej, Eriku! Jsme v průšvihu!“ mluvila k němu Silvie.
“Dělej! Musíme rychle pryč! Felix spustil poplašný houkání.“ křikl Artur.
Hned, jakmile Erik plně nabral vědomí a začal zcela vnímat realitu, vstal a spolu s přáteli co nejrychleji vyběhl ze skleníku. Ve spěchu si ani nevšiml, že nemá svou bundu.
Silvie zakódovala dveře, ale poplach se tím nevypnul. Začala panikařit a nadávat Felixovi. Karta jí vypadla z ruky. Rychle ji sebrala.
„Jestli sem přijede správce, tak nevim, co s tebou provedu.“ mluvila rozčileně, zatímco se zbytek rozprchl po okolí.
„Co když z toho ty ptáci zblbnou? Mám je na svědomí!“
„To houkání je tady přece pro ně. Pro jejich dobro, né?!“ hájil se Felix. V tu chvíli zaslechli Oskarovo volání.
“Autobus!““ jásal. “Jedeme odsud.“


Příjezd autobusu znamenalo, že je asi tak půl šesté ráno. Obloha byla ještě tmavá. Všichni se rozeběhli k zastávce, kam právě přijížděl. Stavěl jen na znamení, neboť tahle zastávka byla docela daleko od obytné čtvrti a ráno odtud do zaměstnání nikdo nejezdil. Zastavil a přední dveře se s vrzáním zaneseného písku otevřely. Uvnitř bylo příjemné teplo. Svítila jen jedna zářivka na konci, kde bylo pět sedadel vedle sebe. Na ně se poskládal Felix s Oskarem. Silvie se usadila před ně a Erik s Arturem na druhou stranu. Kromě nich bylo v autobuse ještě pět cestujících. Ti ale, na rozdíl od nich, asi směřovali za prací. Jen dva z nich jim byli známí. Tiše si povídali a ukazovali na hlouček vzadu. nejspíš polemizovali o jejich splašeném chování, i když oni byli přesvědčeni,že se jen trochu nahlas projevují a smějí.
Erik, ještě trochu unavený, pozoroval rozednívající se oblohu. Sledoval, jak ji nádherně vymalovalo svítání. Mořská hladina se pomaloučku rozlévala po celém nebi. Slunce vstoupilo na svou obvyklou pouť a odráželo se ve sklech autobusu.
Směřoval k “Šestému městu“. Autobus drncal po kamenité cestě až k hrázi, na níž už byla betonová silnice. Erik pozoroval, jak se zlaté slunce, mořský vlk, koupe v nádrži a jak vítr roztancoval tisíce drobných vlnek.
Autobus zastavil na předměstí u velké cedule s číslicí šest a s nápisem:
MĚSTO
autobusová zastávka.
Vystoupili tři, kteří se neznali. Jen muž s ženou zůstali sedět na svých místech.
“Na další stanici vystoupíme,“ ozval se za Erikovými zády Oskar. Přijal tu informaci, ale nezareagoval na ni.
Vůz se znovu rozjel. Za nějakou chvíli už projížděli kolem malých budov, parkem i alejí. Další stanice byla u obchodu. Na jeho čelní stěně se skvěl nápis: OBCHODNÍ STŘEDISKO. Vystoupili. Muž a žena jeli dál.
“Dlouho ´sem tu nebyl.“ konstatoval Erik a obdivoval zdejší nesmrtelnou krásu a upravenost udržovaných parků.
“Kolik máme peněz?“ ptal se Oskar.
Platební kartu měl u sebe jen on, protože Erik ji nechal v bundě. Bylo na ní málo peněz, ale na něco k jídlu a pití to stačilo.
Bylo šest. Obchod právě otevíral. Byl tichý a prázdný, krom prodavačky u pokladny a muže v obleku, nejspíš vedoucího. Silvie se ujala vozíku a kluci ji poslušně následovali. Silvie svědomitě, avšak trochu diskrétně vybírala nejoptimálnější potraviny, aby jim skromný Oskarův obnos vystačil. Zaplatila sama.
Venku už byl slunný den. Bylo teplo a bezvětří.
“Myslíte, že už je to pryč?“ optal se Felix. Oskar jen rozhodně kývl hlavou.
“Doufejme, že jo.“pronesla Silvie a velitelským tónem dodala: “Autobus jede až ve tři odpoledne. Máme čas skoro celej den. Někam vyrazíme.“
“To je podle mě to jediný, co teď můžeme udělat,“řekl Felix a následoval svou skupinu se Silvií v čele.
Když cestou míjeli bar “OASA“, vzpomněl si Erik na rozlučkovou slavnost. Tady poznal Ditu. Tady s ní poprvé promluvil. Bylo jim oběma sedmnáct. Zatím co dříve tu ale bývaly venku stoly a židle, a hrávala tu dokonce hudba, i živě, dnes tady stál jen automat na nápoje a dva stolky s umělou kytičkou uprostřed.
Usídlili se až v parku. Bylo to tam o mnoho hezčí, než v BIO-2. Slunce opravdu svítilo a hřálo, ptáci zpívali v hojném množství a prkenné lavičky byly nasáté „ranní vláhou“ s ostřikovačů perfektně uschovaných v hlíně. Silvie se posadila vedle Erika. Chvíli pozorovala cosi v koruně velikého dubu a pak nečekaně promluvila.
“Vyprávěj mi o Ditě.“ Erika její požadavek překvapil.
“Co?”
“Něco, co povídala. Říkala vždycky pravdu.“ Erik přikývl.
“O moři a o slunci. A o noci, nebi a o, no o luně…“
Podíval se na ni a Silvie na něj. Kousala se do rtu. Na obličeji se jí promítal odraz z duhových korálků. Vzal je do ruky.
“Vidíš, jak svítí?“
“Hmm,“ kývla a nechápavě se zamračila.
“Dita říkala,že je světlo láska.“ Silvie něžně převzala korálky do své ruky. Studily ji a svítily. Pohlédla znovu do Erikových očí.
“Svítí lásku?“tázala se nechápavě.
“Tak nějak se mi to snažila vysvětlit. Asi tim chtěla fakt říct, že láska svítí. Ona na mě takhle svítila pořád.“
“Fakticky?“ Přikývl.
“Myslím, že jo.“
Silvie sklopila oči. Jako by se bála, že z nich bude taky něco vyzařovat.

Artur, Oskar a Felix ujídali ze zásob nějaké postradatelné maličkosti. Felix se prohraboval v taškách a narazil na pytlík se svou oblíbenou pochoutkou.
“Hele, sušený švestky!“ vykřikl překvapeně. “Ty miluju. Nevšim jsem si, že by je Silvie kupovala.“
“Já taky ne. Dej mi,“vztahoval k němu ruku Oskar.
„Táta mi je nosí ze skladu. Ale lepší je ananas.“ Když si jednu švestku házel do úst, všiml si Erika a Silvie. Šťouchl loktem do Artura.
“Voni se k sobě ňák maj, nééé?“
Artur jen pokrčil rameny a nabral si notnou dávku švestek do hrsti. Jedna mu vyklouzla a skutálela se Felixovi pod nohy.
„V Silvii se asi probudily mateřský hormóny, nebo co.“vysvětloval Artur, který celou tu dobu sledoval několik lidí, kteří mezi tím vcházeli a vycházeli z Obchodu. Žužlal v ústech slabé stéblo trávy a náhodou si Silvie s Erikem také povšiml.
„Silvie matka!? Haaa…“vyštěkl Felix a smíchy se zakuckal. Oskar ho praštil mezi lopatky.
„Jen se nezadus, brácho. Do Lindy bys to taky nikdy neřek´ a teď je v „mateřáku“ doma.“ Linda chodila k nim na školu. Narodila se v Šestém městě a byla o něco starší, nežli oni. Pro všechny kluky byla tehdy symbolem krásy.
„Linda ale byla aspoň ženská, ale Silvie je ještě holka.“ přidal se Oskar. Spolu s Arturem pozorovali párek na protější lavičce, zatímco Felixe vyděsil pohyb u jeho nohou. Kvůli slzám v očích mohl spatřit jen tmavou šmouhu, která do sebe u jeho kotníků cosi ládovala.
“Fuj, co to je!“vyštěkl s úlekem.
„Cože?“otázal se Oskar nezúčastněně.
“Mam pod zadkem nějakou, ehh…potvoru..eh.“ Ještě nemohl pořádně dýchat. Ukázal na trávník pod sebe. Oskar se podíval na zem a podivil se.
“Ty se bojíš veverek? Máš strach, že tě snad sežere?“ Felix vyskočil z lavičky a zadupal. To nevinné zvířátko se ho tak leklo, že upustilo uloupenou švestku a bleskurychle zmizelo v koruně protějšího stromu.
“Jé!“ zajásala Silvie. Vyskočila na nohy a rozeběhla se po trávníku k jeho kmeni.
“Vrať se! Slez dolu, pojď sem, ťuťuťu!?“ volala na veverku.
„Už zase šílí.“poznamenal Artur suše.
“Jo. Poskakuje tam jako včera ráno. Už jsem si začínal myslet, že by se jednou fakt mohla stát mámou, ale takhle…?“řekl Oskar a vstal taky.
“Slez dolů! Slyšíš.“volala Silvie na veverku na stromě. Bezúspěšně. Jakmile si uvědomila marnost své snahy, pomalu ztichla a sklopila hlavu.
„Škoda. Mohli jsme vidět divokou veverku.“
“Jo, jenže s tou by sis nemohla jen tak hrát jako u tebe v biodvojce. Na…” Oskar se ji snažil trochu povzbudit tím, že jí nabídl švestku z poloprázdného sáčku.
“Jo, to si radši budu hrát s tebou. Ty bys mi na ten strom nikdy neutek.”pronesla sarkasticky, když šátrala v pytlíku.
Za nějakou dobu už procházeli ulicemi města. Erik si pamatoval jen centrum a pár uliček okolo, proto chodil jako poslední a nechal se vést. Od Ditiny smrti tu nebyl a vše tu na něj působilo nějak odcizeně. Silvie stále vyčítala Felixovi jeho neopatrnost, z čehož se on snažil všemožně vybruslit, a Oskar s Arturem si povídali o škole. Erik ještě postřehl, kdy byla tématem jejich rozhovoru i Linda, když tu si jeho sluch povšiml něčeho podezřelého. Zvuk se ozýval z jedné z postraních uliček.
“Ččč čččč…… no tak pojď č č č….,“ Erik se zastavil a zvědavě pozoroval chlapce, který se podivně skláněl nad silnicí, rukou poklepával na zem a díval se kamsi do zahrady. Ani si nevšiml, že se zcela odtrhl z hloučku svých přátel, jenž nyní směřoval někam k centru města.
“Čč ččččč,……“ Chlapec mlaskal, syčel a volal směrem k plotu. „Micí, Micinko, číčí…“
Připadal Erikovi povědomý, ba dokonce tušil, že se znají už dlouho. Netrvalo dlouho, a vylovil z paměti jeho jméno.
„David?“ řekl překvapeně. Chlapec na silnici se ohlédl. Tvář mu náhle strnula v jakémsi radostném výrazu.
“Davide!“ volal už Erik.
“Nazdar Eriku! Kde ´ses tu vzal?“ David vstal ze země a poplácal svého přítele po rameni. Byl to usměvavý hezký kluk a Erik si nevzpomínal, že by ho někdo někdy neměl rád.
“Kdepak, ptát se budu já,“přerušil ho Erik s veselým úšklebkem. “Co to tu, prosím tě, vyvádíš takhle na veřejnosti za podivný věci?“ usmíval se a David taky. Ukázal do zahrady a řekl Erikovi, že volá na svou kočku.
“To má tolik jmen, nebo nemá žádný?“vyptával se Erik.
“Má jich spoustu, ale ani na jedno neslyší, jak vidíš.“ David si dal ruce v bok a nepatrně se zamračil. Paprsky slunce ho štípaly v očích.“´Seš tu sám?“
“Ne né“ Otočil se. “Utekli mi.Ale jsem tu s Arturem, s Oskarem, Felixem a Silvií.“
„Silvií?“ David několikrát zdvihl obočí.
„Jo, vrátim se pro ně, než mi utečou.“ navrhl Erik, ale nežli se stačil otočit, objevila se před nimi Silvie.
“Jéééé, Davidéééé!“ zapištěla a běžela Davidovi vstříc s otevřenou náručí. Vrhla se mu kolem krku a políbila ho na tvář. To už se objevil i zbytek. Všichni se s Davidem pozdravili.Netrvalo dlouho, a podařilo se jim ho vytáhnout s sebou na obchůzku městem.
Šel obklopen svými starými přáteli a vyprávěl, na co si jen vzpomněl.Měli na něho spoustu otázek, a tak on sám ani neměl moc času se ptát.
“A co Michal?” zeptala se Silvie. Michal byl jejich další spolužák a Davidův nejlepší přítel. Se stále stejným výrazem odpověděl:
“Odmítal se léčit. Protože nechtěl zbytek svého života strávit v léčení. Nechtěl už dál brát ty pitomý vakcíny a tak si sám vybral, co pro něho bylo lepší. A já se mu vlastně nedivém. Když jsem ho viděl ještě naživu, myslel jsem si, že bych to na jeho místě asi udělal taky.“
Silvie sklopila oči.
“Slyšel jsem to o Ditě…,“ promluvil po chvilce znovu. Silvie v rychlosti pohlédla na Erika.
“Hmm. Asi bysme o tom neměli teď mluvit.“navrhla potom. Nadechla se a spěšně dodala: “Mohli bysme třeba zajít do knihovny, co?“
„Třeba, mě je to jedno.“ odpověděl a ohlédl se k Erikovi. Počkal si, až ho dojde a pak mu položil přátelsky ruku kolem ramen. „Dobrý?“ Erik pevně sevřel rty a kývl hlavou.
„Hmm.“ Mrkl očima a přišlo mu divné, že ve tmě pod svými víčky nezahlédl Ditinu věčnou krásnou tvář.
V knihovně bylo chladno a ticho. Za mramorovým pultem u vchodu seděla starší paní a četla si nějaký časopis. Nikdo se neodvážil ji pozdravit.Každý si dobře pamatoval, že se nerada nechala někým při čtení rušit. Potichu se vplížili dovnitř a usadili se u velikého stolu s lampičkami. Byly zhasnuté, do obrovské místnosti vnikalo sluneční světlo velikými okny na severní straně. Felix se hned chopil časopisu s obrázkovými povídkami a jal se pročítat bublinkové rozhovory smyšlených postaviček. Silvie byla zaposlouchaná do Davidovo vyprávění o jeho otci a o tom, jak mu pomáhá s prací na přehradě. Artur s Oskarem také poslouchali a sem tam prohodili nějaké to slovo mezi sebou. Stačili však ještě listovat v informační síti, jejíž stránky zářily na zabudovaných obrazovkách ve stolech.
Erik procházel úplně sám mezi regály s knihami. Byly tu různé almanachy a básnické sbírky a našel i tu s iniciály KK na hřbetě. Vyjmul knihu z police a posadil se ke stolu, daleko od ostatních,  rozevřel ji a četl.
“KK, Báseň o lásce.
Jsem mořský vlk, ne pozemšťan.
Voda mne táhne do všech stran…
…Viděla´s moře? Toho kohouta,
co hřeben o skálu si otlouká…
Budem se dívat do hlubiny,
ty budeš jiná a já jiný….
…..Spatříme v dálce prapor žlutý,
jak smutnou peruť po labuti…
….Voda jak voda, hloubku stejnou
zamilovaným ráda ukáže.
Co je po letmém lidském obraze?…
….Pak pohlédnem si do očí.
Voda jak voda, hloubku stejnou
ukazuje a nekončí.
Zažiješ opojení se mnou.
Ty modré a já černé zas.
Hlu……..?“ Roh listu byl i s posledním veršem utržený.
“…Ty modré a já černé zas…,…ty modré a já černé zas…“opakoval si potichu.
“Zažiješ opojení se mnou. Ty modré a já černé zas. Hlubině sotva odoláš.“ Napověděl mu známý hlas v jeho podvědomí.
“Moh´bych vám zařídit, aby jste se dostali na druhej břeh přes nádrž.“ nabídl se přátelům David.
“Jak to myslíš?” nepochopila Silvie.
„Myslim loďkou. Táta je přeci vodař, ne?“
“To by mohlo bejt skvělí, no né?“projevil se svým obvyklým způsobem Felix.
“Já po vodě ještě nikdy nejela.“ prozradila na sebe Silvie. Ani ostatní to nikdy nezkoušeli, proto je Davidova nabídka zaujala.
“Jo, bude to jak na moři, že jo?“dodal Felix a nedočkavě si mnul ruce.
“Doufám, že nás neutopíš?“ obával se Artur a po dlouhé době se zase usmál. Artur moc času se smíchem na tváři neužil. Měl dost vážnou povahu a přísné jednání. Když si jeho výrazu všimla Silvie, úsměv mu opětovala.
“Žádný strachy,“ uklidňoval je David.“Stejně budu muset zajít za tátou, chtěl s něčím píchnout.“ Podíval se na hodinky. Bylo devět.
Erik vrátil knihu do police a vyšel z budovy ven. Mezi tím, co čekal na své přátele, se kochal pohledem na rozmanité barevné střípky na dně vodní kašny před knihovnou. Byl to vlastně odpad ze sklárny. Zdejší je ale sbírali a vhazovali do kašny jako symbol věčnosti. Pro štěstí a pro radost. Erik vzpomínal, jak sem i on s Ditou vhodili své sklíčko. Mělo tvar srdce a bylo rudé jako krev. Ten den dostala Dita ztřeštěný nápad. Erik vzpomínal.
Poklepala mu na rameno. Otočil se. Stála na kašně a přidržovala si dlouhou sukni u kolen. Chystala se vodu v kašně přebrodit. Erik měl strach, aby si neporanila sklem chodidla a tak se jí to snažil rozmluvit. Dita se ale jenom usmívala a na obličeji se jí promítalo světlo odražené vodou a barevnými sklíčky.
Erik si dobře pamatoval na to, jak Dita bez sebemenšího škrábnutí prošla napříč celou kašnu a potom se mu vrhla do náruče. Její obličej při tom zářil jako slunce. Posadil se na betonové schody u východu z knihovny a nechal se pohltit slunečním svitem. Vzpomněl si, jak Dita říkávala, že co je krásné, je ve skutečnosti nebezpečné. A že čeho si člověk všímá každý den, o tom neví, jak se mění. Přivřel oči a zamžoural do slunce. Potom zlatý kotouč zakryl palcem. Najednou ho napadlo, že je slunce snad o něco větší, nežli bylo, když se na něj díval s Ditou.
O šedý beton zaklapaly podrážky Silviiných sandálů. Vyšla z budovy zavěšena v Davidovo rámě se širokým úsměvem na růžových rtech. Oskar s oběma bratry je následovali. Erik zaslechl útržky z jejich rozhovoru.
„Slyšel jsem, že je nádrž hluboká asi dvacet metrů. Jestli nás ten cvok převrhne, tak se podíváme na dno a nejspíš tam zůstanem furt.“ strašil Oskar.
„Vodařovi by se nic takovýho asi stát nemělo, ne?“ reagoval Felix.
„Jestli se to stane, vyřeší to spoustu problémů.“dodal Artur stroze.
Silvie mrkla na Erika.
„Poplujem jako po moři, Eriku.“ Erik se pousmál. Silvie se posadila vedle něho a objala ho kolem ramen.
„David nám slíbil, že nás převeze na druhou stranu nádrže na loďce.“ oznámila mu radostně.
Cesta k nádrži jim trvala pěšky asi třičtvrtě hodiny. Neměli vůbec na spěch. Především David si měl se Silvií pořád co povídat. Nepřestával se jí dvořit ani minutu cesty.
Na břeh dorazili právě včas. Davidovo otec zrovna nasedal na motorový člun a chystal se na každodenní obhlídku přehrady.
„Tam se ale nevejdeme všichni.“zklamala se Silvie.
„To je fakt, je nás moc.“souhlasil s ní Felix. „Máš pravdu, jako obvykle.“ Mrkl na ni a odběhl za Arturem, který šel celou cestu před nimi s Oskarem, aby jim předložil svůj návrh.
„Ta loďka je malá pro všechny. Co kdybysme jeli jen my, vzali bysme auto a vrátili se. Voni,“ otočil se a ukázal na Davida, Silvii a Erika, „mohli by počkat u Davida.“
„Jo, vrátíme se, nabijem baterku a mužem rovnou někam vyrazit tímhle směrem.“ souhlasil hned Oskar a Artur jen přikývl. S Felixovo návrhem souhlasil i Davidovo otec, neboť usoudil, že takhle to bude nejlepší. Pobídl chlapce, aby si nastoupili. Silvii chvíli mrzelo, že nepopluje s přáteli, jak si tolik přála, ale na druhou stranu ji vlastně těšilo, že bude mít na Davida víc času. na škole se spolu hodně vídávali a tak si měli o čem povídat.
„Dobře, tak se sejdeme u mě.“ navrhl David.
„Jo a nemusíte pospíchat. Času dost.“ Pak objal Silvii kolem pasu a zašklebil se na ni.
Silvie mávala zmenšující se loďce, jejíž příď směřovala na východ.
„Jaký to asi je?“ zeptala se potom, aniž by čekala, že jí někdo odpoví.
„Pojďte, zajdem do Oázy.“ přišel s nápadem David a usmál se, když se na něj Silvie otočila.
„Proč se na mě pořád takhle koukáš?“ zeptala se trochu hloupě po chvíli mlčení. David jen zavrtěl hlavou a odlepil od ní svůj zkoumavý pohled plný obdivu.
„Je z tebe úplně mimo, jak vidíš.“ pronesl Erik a poplácal Davida po rameni. Mrkl na něho a David se rozesmál. Hned sklopil hlavu k zemi a špičkou boty si pohrával s kameny v písku.
Všichni tři se vydali zpět k městu. Cestou Silvie, zavěšena opět v Davidově rámě, vyzvídala všelijaké podrobnosti o Davidovo dosavadním životě, o jeho kamarádech a o novinkách z města. Sem tam byla nucena reagovat na jeho narážky a poklony, ale to jí vlastně činilo potěšení.
„Ty ´si furt stejný trdlo, jakos byla dřív.“ Při téhle poznámce se Silvie zastyděla.
„Já? To neni pravda. Náhodou jsem svědomitá pracovnice v jednom z nejuznávanějších středisek ve státě.“
„Ha, myslíš určitě tu vaší slavnou biodvojku, že jo. Slyšel jsem, že ve „druhym“ se chystaj udělat mnohem větší, než je ta u vás. Má bejt v centru města a chtěj tam udělat i bazén, jako maj v „hlavnim“.“
Erik celý jejich rozhovor poslouchal z povzdálí, aniž by se do něho nějak vměšoval. Neměl potřebu mluvit tak často, jako Silvie. Mluvení dokazovalo její dobrý zdravotní i psychický stav.
Když konečně dorazili k Oáze, usadili se k jednomu ze stolů. Slunce sice už dávno hřálo, ale kovové příčky na židlích byly ještě stále studené. Zatím co Silvie trpělivě dolovala z automatu nějakou šťávu, rozhovor chlapců nalezl své pevné téma. Byla jím ona.
„Je to skvělá hodná holka.“konstatoval David a Erik s ním musel souhlasit.
„Bylo by škoda jí nepoznat ještě i z jiných stránek.“ dodal David a opět se usmál tak, jako vždycky, když byla řeč o Silvii.
„Co tim myslíš?“ ujišťoval se Erik. David si promnul sluncem oslněné oči a podíval se na Erika pohledem, jakým vzhlíží muž k muži.
„Je pěkná a je očividně osamělá. Chápeš snad, že jako přítel ji v tom nemůžu nechat, ne?“ Erik podvědomě uhnul pohledem. Silvie se zrovna vracela a v rukou nešikovně svírala tři kelímky se šťávou.
„Ještě, že mi zbylo pár peněz na tý kartě, jinak bysme tu museli vyschnout.“
„Nepřipadá mi osamělá.“ pošeptal ještě rychle Erik Davidovi, nežli se Silvie konečně usadila na studenou židli mezi ně.
„O čem se tu diskutuje, kluci?“ zeptala se, nežli si s chutí svlažila jazyk ovocným koncentrátem. Všimla si Erikovo zasmušelého výrazu. „Co je?“
„Jednu skvělou číšnici z OASY, co mě před chvílí málem polila břečkou z automatu.“ angažoval se ihned David s odpovědí. Silvie se usmála a plácla Davida přes paži. „Ty si stejně pitomec, viď.“
Jak se Silvie usmívala, slunce se blýskalo v jejích nepřirozeně rovných zubech. Nořilo se hluboko do šedých očí a rozehřívalo její dlouhé popelavě plavé vlasy, které měla rozpuštěné, že jí zakrývaly celá záda. Pár z nich jí najednou překřížilo obličej. Odehnala je dlouhými hubenými prsty a znovu se napila z kelímku. Šťáva byla kyselá a tak se zašklebila.
„Počítám, že dorazej tak za dvě, tři hodiny. Jak znám Felixe, tak určitě dostane hlad a sní všechny zásoby. Neměla jsem jim s sebou dávat tu tašku.“ mluvila Silvie a prohlížela si nápisy vyryté do dřevěných lišt, jimiž byla obložena část zdi po jejím levém boku. na té straně seděl i Erik, a tak si všimla toho, jak nezúčastněně hledí kamsi pod stůl a kreslí si nohama do prašné země nesmyslné obrazce. Když se potom natáhl pro kelímek s nápojem, zeptala se znovu.
„Máme spoustu času. Co budem celou tu dobu dělat?“
„Nemáte třeba hlad? Pozvu vás na oběd.“ Erik na Davida jen krátce pohlédl a pokrčil rameny. Zato Silvie dávala svým úsměvem jednoznačně najevo svůj souhlas.
„Dobře, tak jo. Včera jsem se trochu pustil do vaření. Mám tam nějaký fazole a bramborovou kaši. A taky zeleninovej salát. Matce to moc nechutná, tak to zbývá jen na mě a tátu.“ vypil do dna svojí šťávu a pomalu vstával od stolu.
„To víte, já když se jednou pustim do vaření, tak nevim, kdy přestat.“ Prázdný kelímek nechal stát na stole, jak to dělával, aby bylo zřejmé, kde všude pil. Silvie s Erikem si svůj kelímek svědomitě vyhodili do odpadků.
„Víš o tom, že přispíváš ke znečištění vašeho krásnýho malebnýho městečka?“ napomenula Davida Silvie. David pokrčil rameny. „Přispívám k zaměstnanosti. Odklízečky aspoň nebudou jezdit po městech nadarmo.“
Procházeli jednou z mnoha malých uliček ve městě. Všechny domky měli okna vyzdobené květinami a všechny zahrádky se pyšnily zeleným trávníkem. Ve vzduchu byla cítit voda, jak někdo kropil svůj záhon a všude se s hlasitým mňoukáním proháněly kočky. Jedna zvláště obtloustlá, s dlouhou srstí, okolo které prošli, se líně vyhřívala na silnici a když jí vstoupili do paprsku a zakryli její kožich stínem, zvedla víčka a lhostejně pohlédla vzhůru k překážce, která jí zacláněla. Stín netrval dlouho a tak jen jednou mňoukla a pak opět složila svou huňatou hlavu na vyhřátý beton.
Za pár minut došli na malé čtvercové náměstí. Uprostřed stála nějaká socha a okolo ní byly v kruhu lavičky. Silvie se na jednu z nich ihned usadila.
„Už mě bolej nohy.“zkonstatovala, „Vás ne?“
David se najednou sehnul a popadl ji za kotníky. Zaječela a začala se hlasitě chechtat. David ji zvedl nohy do výšky tak, že ztrácela balanc. Bránila se kopáním, mávala kolem sebe rukama, ale všechno zbytečně.
„Takhle se ti pořádně odkrvjej a přestanou tě bolet.“uklidňoval ji David a pak ji konečně pustil. Silvie zalapala po dechu. A opravdu. Cítila se znovu dobře a nohy jí přestaly skutečně bolet. David si k ní přisedl a natáhl nohy před sebe. Zapřel se patama o prašné dláždění a překřížil chodidla.
„Až budeš chtít jít, tak řekni.“ promluvil už tišeji. Erik zůstal stát s rukama v kapsách a špičkou boty kopal do kamínku na zemi.
„K čemu to je? Je to to, co si myslim, že to je?“ Silvii zaujala malá bílá skříňka na tyči, která se tyčila jako nějaký vodojem hned vedle sochy.
„Jo, to je informační schránka „infosítě“. Píšou tam všechno možný. Kdo umřel, kdo se narodil, co je novýho, a další pitominky.“ odpověděl David, aniž se na ni podíval. Poškrábal se na nose a zavřel oči. Erik si dobře vzpomínal, že tímhle chováním se David snažil na sebe upoutávat pozornost.
Silvie vstala a obešla bílou informační schránku. Užasla, když spatřila pohled  na Šesté město v celé své kráse na zaprášené obrazovce. když klepla prsty na sklo, obraz zmizel a namísto něho se objevil text. Obsah informací. Silvie stiskla plošku s nápisem KULTURA. Okamžitě se objevil obrázek hlavního města a z reproduktoru se ozval mužský hlas.
„Od pátku, přes celé svátky, navštíví naše město Pouť s mnoha atrakcemi. Těšíme se na vaší návštěvu.“
Silvie pohlédla na Erika. V očích jí zazářily jiskry. Erik se usmál, protože pochopil, co jí právě napadlo. Že pouť v hlavním městě bude další cíl jejich putování.
„Je dvanáct. Měli bysme sebou hodit.“navrhl Erik. Silvie se usmála ještě víc. David se nadechl.
„Jasně, vaše výsosti. Jak je libo.“ Vyskočil z lavice, aby jí opět nabídl svou oporu. Silvie zahákla svou ruku za jeho a tak to udělala i s Erikem. Usmál se a zavrtěl hlavou.
„Trdlo.“zašeptal si sám pro sebe.
Ulice, kterými procházeli, už byla Erikovi povědomá. Dům Davidovo rodičů měl podstatně větší zahradu, nežli  ty ostatní. Měl skleník, ovocné stromy a záhony plné květin. Na betonových cestičkách si hrála koťata a větve jabloní byly obalené barevnými ptáky. Erik se nestačil divit. I Silvie byla u vytržení z té nevídané krásy, která se nevyrovnala s ničím ve skleníku BIO-2. Všude bylo spoustu barev a vzduch byl cítit skutečným aroma květin.
David zavedl své hosty do kuchyně, kde jim nabídl židle. Erik se Silvií se usadili  ke kulatému stolu z bíle lakovaného dřeva. V jeho středu stál skutečný kaktus s rudým květem. Zatímco ho Silvie slovně i vizuálně obdivovala, David připravil svým přátelům oběd.
Erik se lekl, když mu něco černého chlupatého přistálo v klíně. Byla to huňatá kočka s ocasem jako statická prachovka.
„Ty seš krasavec.“ polichotil zvířeti Erik a pohladil ho po hřbetě.
„To je Líza.“ poznamenal od  kuchyňské linky David.
„Co? Tohle je Lízina? Vubec bych nedoufal, že jí ještě máš,“ žasl Erik.
„Jo, starý lásky já nikdy nezavrhnu.“, řekl David a otočil se na Silvii.
Erik měl v živé paměti Lízu jako koťátko a tak se na ni nemohl vynadívat. Byla to opravdu pěkná kočka, s krásnou hustou srstí, jak se jenom tak nevídá. To nejspíš to prostředí, v němž žila. Všude spousta zeleně, čerstvého vzduchu a, co bylo nejvíce kupodivu, Líza mohla i lovit skutečné myši z chovů. Muselo to být spokojené zvíře. Stejně tak, jako její páníček.
„Máš krásnej byt,“ podotkla Silvie a otázala se, zda se může po bytě trochu porozhlédnout. David souhlasil, a tak se Silvie vydala na obchůzku. Prošla skrz dveře závěsem z mušliček. Zachrastili, jak o sebe narážely. Vlevo byly pootevřené dveře do koupelny. Silvie vklouzla dovnitř. Automatické světlo se rozžehlo a Silvii se naskytl pohled na něco, co vypadalo jako podmořská říše z nějaké pohádky. Místnost byla modrá, nasáklá vůní slané vody, mořských plodů a řas. Na zdích byly skleněné poličky plné kosmetických přípravků na vlasy i pleť, vše z mořských produktů. Silvie si k některým z nich přivoněla. V její mysli vyvstanul obraz obrovské modravé vodní plochy v pozadí s azurovým nebem a s takovou vůní, jaká naplňovala celou koupelnu.
Silvie spatřila ve velikém zrcadle na zdi před sebou odraz své tváře. Pleť měla bledou a rty tam nevýrazné a světlé, vysušené od sluníčka. Při vzpomínce na Davidovo matku, tak, jak si jí pamatovala ještě před lety, a na její krásný obličej a ostré rysy, neodolala zvědavosti a vyzkoušela její kosmetiku a líčidla uložená na malé poličce pod zrcadlem. Jistě se nebude zlobit, pomyslela si a počala s malováním. Na rty si nanesla nejprve konturovaní linku a pak je vyplnila leskem. Třpytil se ve světle, jako hladina vody. Jako světlo odrážející se ve vlnkách moře. Pak si nanesla perleťové stíny na víčka a řasy si prodloužila žasovým líčidlem. Stočili se jí vzhůru a nabyly na barvě i objemu. Byla to příjemná změna, oči se jí najednou rozsvítily.
„Ty máš něco se Silvií?“ tázal se Erika David, stavějíc před něho misku s luštěninami a zeleninou. Erik poděkoval pokývnutím hlavy a uchopil do ruky stříbrnou lžičku.
„No jasně, přece nepřekonatelné a nesmrtelné přátelství.“ konstatoval a usmál se, nežli si do úst vsunul plnou lžíci.
„To je jasná věc. Znám vás dva už od školy a myslim, že jinak tomu nebylo a nebude.“ Souhlasil David, ale přesto nebyl s odpovědí spokojený.  „Ale myslel jsem to trochu jinak, chápeš, ne?“
Erik žvýkajíc luštěniny přikývl. Potom pokrčil rameny a potom lehce zakroutil hlavou, z čehoš bylo Davidovi zřejmé vše, co potřeboval.
„Já bych měl zájem. Škoda jenom, že není odsud. Do sedmičky je to přeci jen dálka.“ Podotkl trochu zklamaně. Mezitím se usadil vedle Erika a sledoval, jak mu chutná.
Silvie zabloudila až do Davidovo pokoje. Nebyl tam téměř žádný nábytek. Byl tedy prostorný a příjemný, protože jeho zdi byli pomalované odstíny modré. Všechno tu bylo tak svěží, tak mořské. To jistě díky povolání Davidova otce. On byl jeden z mála lidí, kteří u moře skutečně byli.
Police na zdích zdobily lastury a vyschlá torza mořských živočichů. Na zdích vysely zasklené snímky jeho otce. Na člunu plujícím po moři, stojícího u pobřeží v bílém písku, jak se pyšnil  rybím úlovkem, i moře samotného. Byl to překrásný pohled a ještě krásnější představa toho, že je Silvie skutečně tam a může svými smysly vnímat mořský vzduch a jeho vůni, slyšet šumění přílivu a okusit na vlastní kůži mořskou vodu.
Silvie sňala z police jednu velikou mušli, usadila se na polštář na podlaze a přiložila si jí k uchu. Zaposlouchaná do „šumu moře“  si ani nevšimla, že do dveří vstoupil David.
„Můžeš si jí klidně vzít, jestli chceš. Mám jich hodně.“ Nabídl jí. Silvie se jen usmála a nabídku ihned přijala. „Děkuju, seš hodnej.“
„Tobě to ale sluší?“ všiml si David jejího nalíčeného obličeje. Silvie se zastyděla. Zčervenalé tváře dodali jejímu vzhledu ještě svěžejší vzezření. Silvie vstala, políbila Davida symbolicky na rty a vyběhla s pokoje za Erikem. Posadila se za stůl ke své misce s jídlem a pochlubila se dárkem.
„Jé, mušle.“ Zajásal Erik, který už téměř dojedl svou porci. Vzal si od Silvie mušli a jako by napadlo každého, zaposlouchal se do šumu. Věděl, že to šumí krev v jeho hlavě, ale přesto to bylo tak sugestivní, jako by opravdu slyšel hlas moře.
„Nechcete se podívat na snímky ze školy?“ zeptal se David, který se po chvilce objevil s chrastěním mušličkového závěsu ve dveřích s bílou bedýnkou v rukou.
„Jasně!“ vyjekla Silvie s plnou pusou. Nechala jídlo jídlem a chopila se krabice. Byla do půlky plná snímků. Silvie odsunula misku, položila si krabici před sebe na stůl a počala s prohlížením. Našla obrázky ze školní oslavy, na některých byla i Dita. A všechny její spolužáci, i ti, kteří zemřeli, nebo ti, kteří skončili v nějakých vzdálených městech kvůli zaměstnání, nebo prostě kvůli změně prostředí.  I děvčata, o nichž Silvie věděla, že už mají děti. Pamatovala si, jak odjížděli do Mateřského centra. Nějakou dobu s nimi byla v kontaktu, který postupně ochaboval, až se ze všech stala jenom vzpomínka a tváře na snímcích.
Všichni tři se tak zabrali do prohlížení a vzpomínání na staré časy, až je hlasité zatroubení klaksonu trochu vylekalo. Silvie vyskočila k oknu, aby následně spatřila oprýskané rudé vozidlo se známou posádkou. Zamávala na ně. Chtěla o nich informovat Erika, ale když se otočila, stál už za ní.
Kamarádi vyběhli z vozu a vrhli se dovnitř domu. Felix už po čichu vyhledal kuchyň a usadil se na Silviino místo, jako by ta nedojedená svačina čekala právě na něho. Silvie nic nenamítala, jenom se usmála a všichni okolo také. Jak znali Felixe, bylo tohle chování pro něho zcela typické.
„Máme slabou baterku.“ Pronesl ode dveří Artur se svým obvyklým výrazem ve tváři. Neurčitým a přitom lhostejným. Neznát ho, člověk by řekl, že je naštvaný.
„Nabijeme. Za městem je malá nabíječka, to je po cestě.“ navrhl Erik.
„Jo. Ale budem muset vyrazit, protože samovolně se nám vybije za pár hodin do  sucha.“ Dodal ještě Artur.

Translate
Share This